„Kde jste?“ řekla jen tak do větru. „Proč se přede mnou schováváte? Já vím, že tu někde musíte být. Prostě musíte. Slyšíte? Vím o vás, neschovávejte se. Ukažte se. Jsem jednou z vás, chci být hraničářkou.“

A pak ještě šeptem dodala, sama pro sebe: „Musíte existovat, musíte. Jinak by byl můj život zbytečný.“

Neobjevil se nikdo. Jen vítr mírně zesílil a byl v něm cítit pach vody. Mírný, nezřetelný pro toho, kdo měl smysly otupené civilizací. Ale Sarja jej vnímala. Nakrčila nos, zůstala tiše stát. Byl to příslib, posel něčeho mocnějšího. Sarja se podívala na oblohu. Stála na skalnatém svahu blízko lesa, měla dobrý rozhled. Bouřka. Silná, s prudkým deštěm. Ještě než to stačila domyslet, strhla se průtrž mračen. Kapky velikosti zralých třešní se rozprskávaly o zem a o její tělo. Nestihla ani dvakrát mrknout, a byla celá mokrá, až na kůži. Do skály ani ne míli daleko se zaklikatil první blesk. Byl jasný, fialový. Dodal horám démonický nádech. Hrom se ozval vzápětí, připomínal protaženou slabiku nějakého zaklínání. Temného zaklínání. Sarja se konečně vzpamatovala. Bouřky ji vždy fascinovaly, ale tahle byla z těch, které se vyplatí sledovat z povzdálí. Rozběhla se k lesu.

Blesky sjížděly k zemi jeden po druhém. Z očí nestačil zmizet jas předchozího, když udeřil další. Sarja byla téměř slepá. Několikrát upadla. Hlína se na ni lepila a rozmazávala se v bahno. Hromy duněly nepřetržitě, Sarja je slyšela už i uvnitř své hlavy. Skoro jako by skutečně něco volaly. „Zastav se! Neutíkej!“ Bylo to směšné a strašidelné zároveň. Ne, hlavně strašidelné. Sarju nenapadlo se smát. Ohlédla se za sebe, oči napůl slepé a napůl zalepené hlínou. Uviděla nějakou postavu, která kráčela uprostřed bouře. Horský duch! Určitě. To od něj sršely blesky. Z jeho tlamy vycházelo hromové dunění. Rychle pryč! Sarja sebrala zbytek své odvahy, vrávoravě se zvedla a znovu utíkala k lesu. Byla už blízko. Ještě malý kousek.

„Uff,“ oddechla si, když se vnořila mezi první stromy. Udělala ještě pár kroků a pak se opřela o nejbližší kmen. „Nevšiml si mě, nevšiml si mě,“ opakovala si, zatímco jí nohy vypověděly službu. Unavená, mokrá na kost, se sesunula do trávy a ztratila vědomí.

Probudilo ji podivné chvění. „Nachladila jsem se?“ blesklo jí hlavou. Pak si ale všimla, že to se netřese ona. Sama země se chvěla. Namáhavě otevřela obě oči, slepené zaschlým bahnem. Dělo se tu něco divného. Napřed bouřka, a teď tohle. Cítila, jak se jí houpe žaludek. Chtělo se jí zvracet. Opřela se rukou o strom, potřebovala nějaký pevný bod. Hlava jí třeštila, před očima se vlnila země. Sarja nevěřícně zírala. Jako by se les proměnil v moře a teď byla doba největšího příboje. Další vlna jí přicházela vstříc, musela být snad půl sáhu vysoká. Podlomila se jí kolena a spadla. Obličej se jí zabořil do vlhké, studené země. Když se nadechla, udeřil ji silný pach hniloby a rozkladu. Hluboko pohřbené věci se dostaly na povrch.

„Pojď ke mně,“ zašeptal tichý hlas přímo do Sarjiných uší.

Vyskočila, všechna únava byla ta tam. Teď jí vládly strach a instinkty. Udělala tři rychlé kroky zpět. Zády narazila do stromu.

„Neboj se, pojď ke mně,“ znovu se ozval ten hlas. Sarja vytáhla svůj tesák, připravena se bránit. Pátrala po svém protivníku, horečně hledala hrozící nebezpečí. A pak jej uviděla. Přicházelo s dalším zhoupnutím země, na hřebeni nové vlny. Nejprve se z hlíny a trávy zformovala hlava, lidská, a přitom tak cizí. Jako když se ryba vynořuje na hladinu. Stvůra otevřela oči, hluboké, zelené. Sarja v nich neviděla nenávist, ale přátelství. „Klam, nic než klam,“ řvala na ni panika. Po chvíli se ze země vysvobodily i šlachovité ruce a nahý trup. Dál už Sarja na nic nečekala. Nepřála si vidět víc. „Utíkej, utíkej!“ znělo jí v hlavě a ona ráda poslechla. S každým dalším krokem se jí opět zmocňovala únava, ale Sarja nepřestávala běžet. V boku se jí ozvala ostrá bolest. Hlava hrozila, že exploduje, neschopná vstřebat zážitky posledních minut. Ještě chvíli, ještě malou chvíli. Vzduch se jí divoce dral z plic, už ji bolelo i hrdlo. Země se přestávala houpat. Sarja udělala poslední krok a svalila se do trávy.

Prvních pár minut bylo jako návštěva Věčného zatracení. Duše se prala s tělem o její život. Sarja měla vůli přežít, ale všechno ji bolelo, pálilo a škubalo sebou. „Nech nás být,“ křičely na ni všechny částečky těla. „Najdi si jiné tělo, my chceme věčně odpočívat.“ Sarja je slyšela, ale nedbala na ně. Hledala hraničáře. Musela je najít. Její život bude mít smysl. Slabost těla ji nemůže zastavit. Ne teď a ne tady. Přežila setkání se dvěma horskými duchy. Dokáže to, najde, co hledá. Dech se jí pomalu zklidňoval. Bolest stékala ze svalů a rozpouštěla se v zemi. Sarja cítila, jak nabírá ztracenou sílu. Něco velkého se jí dotýkalo. Bylo to jako pohlazení matky. Nepoznané, ale milující matky. Sarja se na chvíli vrátila do dětství. Na tváři se jí objevil úsměv.

Vzápětí se ozvalo zavrčení. Sarja zpozorněla. Přivřenými víčky se podívala po původci zvuku. Vlčice. Ani ne deset sáhů od ní, u kořenů stromu. Nádherná, popelavá jako mraky zastřený měsíc. Očividně na lovu. „Jak je možné, že jsem si jí nevšimla dřív?“ pomyslela si Sarja. Vlčice k ní otočila svou hlavu. Jejich oči se střetly. Hluboké, hypnotizující oči šelmy a mladé, odhodlané Sarjiny. Upřeně se do sebe zahleděly.

„Dnes ne,“ řekla v duchu Sarja.

„Proč ne dnes?“ ozvalo se v její hlavě. Hlas byl příjemný, protahoval souhlásky. Připomínal tiché vrčení. Sarja znejistěla.

„Ty mě slyšíš.“

„A ty mě snad ne?“ podivil se vlčí hlas.

„Ale...“ namítla Sarja.

„Je to tak nepochopitelné?“ Sarja by přísahala, že se vlčice usmála. „Ale proto jsi přece tady, ne? Hledáš hraničáře. Jejich mystéria.“

„Jak tohle můžeš vědět?“ řekla Sarja.

„Stále ještě nechápeš?“ zavrčel hlas. Pak se vlčice postavila na zadní a při tom se jí protáhly ruce i nohy. Srst zmizela, na hlavě se objevila hříva rudých vlasů. Realita se na chvíli rozostřila a místo vlčice tu byla elfí žena. Sarja zalapala po dechu. Nahá elfka se usmála.

„Já jsem hraničářka, stejně jako mí přátelé. Tedy, alespoň to o nás říkají.“ Poodešla, sehnula se ke kořenům stromu a zdánlivě odnikud vytáhla šaty. Zatímco se oblékala, Sarjinu pozornost přitahovali dva muži, kteří sem přicházeli. Jejich podobnost s horskými duchy byla zarážející.

„Teď už je to všechno v tvých rukou, dcerko. My jsme udělali vše, co šlo.“

Sarju zachvátila vlna paniky. Snad si konečně uvědomila, co ji čeká. Mimoděk zatahala za všechny čtyři provazy. Instinkty jí velely uprchnout. To už ale nemohla. Kůly v zemi byly zaraženy hluboko, provazy držely bezpečné uzly. Celé tělo jí polil studený pot. Halena se jí přilepila na záda a ona ucítila vlhkost země, na které ležela. Kupodivu ji to trochu uklidnilo.

„Tři dny?“ zeptala se a snažila se, aby v jejím hlase znělo odhodlání.

„Ano. A jestli ti mohu radit, neusínej. Tedy alespoň dokud to jde. Oni čekají. Pozorují. Hodnotí. Buď uspěješ a my tě odvážeme, nebo pohřbíme tvoje kosti,“ řekla Mabar. A po chvíli dodala: „Tedy, jestli je dokážeme najít.“ Nato se zvedla a odešla pryč. Sarja zůstala sama, přibitá k zemi na jednom z kopců Skadřin.

V noci začalo pršet. Listy stromů chvíli zadržovaly déšť, jenže pak to začalo. Velké studené kapky na ni padaly z výšky. Zprvu jí to připadalo jako příjemné osvěžení, mohla uhasit žízeň a kůže sedřená provazem přestala pálit. S každým dalším okamžikem se ale cítila čím dál hůř. Každá kapka se změnila v malý kámen, který se do ní strefoval a působil bolest. Sama o sobě by byla snesitelná, kdyby těch kapek nebylo tisíce a nepadaly s neúnavností kajícníka na svaté pouti. Začalo jí být zima, roztřásla se. Když déšť ustal, děkovala svému božskému ochránci za slitování. Chtělo se jí spát, zapomenout, nechat zkoušenou mysl omýt sny. Vydržela.

Druhý den ráno sledovala slunce. Přes koruny stromů a kopce jej viděla jen občas, když zafoukal vítr. Každý jeho posun na obloze byl pro ni malou radostí. Zřejmě se nachladila. Její dech byl horký a přerývavý. Začala kašlat a s každým záchvatem si rozedrala hojící se rány na rukou i nohou. Během dne se přišlo podívat několik zvířat. Sarja viděla v jejich očích zvědavost. Na stromě kousek od ní se usadil havran a sledoval ji. Občas na chvíli odletěl, ale vždycky se vrátil. Večer dostala horečku, měla obrovskou žízeň. Když se úplně setmělo, začala blouznit.

Nesmím usnout, nesmím. Už jenom jeden den a dvě noci. Musím vydržet. Měla vidiny. Ze země kolem ní vyrůstaly malé semenáčky a mluvily k ní. Nerozuměla jim, a tak se alespoň usmívala. Zdálo se, že mají pro její trápení pochopení. Jeden jí vložil list z vlastní větvičky do úst. Sarja ho drkotajícími zuby opatrně ukousla a sežvýkala. Mezi stromy poletovala zvláštní stvoření. Vypadala jako mlha, jen jejich smaragdové oči zářily ve svitu hvězd. K ránu se znovu rozpršelo, ale jen málo. Sarja horkými, rozpraskanými rty chytala vodu a pila. Poprvé za celou dobu si uvědomila, že má velký hlad.

Slunce se po obloze šinulo pomaleji než včera. Červi už jí zkoušeli vlézt i do nosních dírek a do uší, ale Sarja je vždycky setřepala. Bylo jí mnohem lépe než v noci, horečka i kašel zázračně ustoupily. Celé dopoledne a část odpoledne slyšela vytí. Zdálo se jí, jako by se smečka pohybovala v kruhu okolo ní. Když se začalo slunce sklánět k západu, ucítila, jak se chvěje zem. Něco mohutného šlo lesem. Otřesy byly čím dál silnější a za chvíli je i slyšela. Pak se ozvalo strašlivé zařvání a Sarje hrůzou málem puklo srdce. Skadřinský obr, děsivá nestvůra a lidojed. Začala prudce škubat provazy, které se jí zařezávaly hluboko do masa. „Zatraceně, Duko, ty parchante, proč jsi to tak utahoval,“ klela. Obr se přibližoval, chvílemi už zahlédla jeho postavu mezi stromy. Naposledy škubla ze všech sil a zavyla bolestí. Provazy vydržely. Obr se otočil jejím směrem a zaposlouchal se. A pak se stal zázrak. Kolem Sarji se přehnala smečka vlků, nechala ji bez povšimnutí a vrhla se na obra. Sarja slyšela jeho vzteklý řev a zuřivé vrčení vlků. Pak se ozvalo velké zadunění a praskot dřeva a hned na to se země začala otřásat v divokém rytmu. Obr ­prchal. Vlci přišli k Sarje a stoupli si do kruhu kolem ní. Některým z tesáků kapala krev. Jeden z nich byl raněný. Lehl si k Sarje a navzájem vnímali svou bolest.

K půlnoci vlci odešli. Adrenalin už Sarje vyprchal z těla. Chtělo se jí hrozně spát. „Neusínej,“ zněl jí v hlavě Dukův hlas. „Bohové jednou jednomu člověku nabídli nesmrtelnost, pokud vydrží nespat celý týden. On však usnul, a všechno bylo ztraceno. Ty musíš vydržet jen tři dny. To dokážeš. Staneš se hraničářkou.“ Opakovala si tu historku stále dokola. Zkusila počítat hvězdy, ale přes listí jich bylo vidět jen pár. Víčka se jí několikrát sama zavřela, ale Sarja rychle zamrkala a nenechala se jimi ukolébat.

Konečně přišlo ráno. Nad Sarjou se sehnula hlava Mabar. „Vítej mezi nás.“

„Jo, ten je taky dobrý,“ přisadil si Duko a Sarja se na něj zašklebila.

„Jasně, nejdřív si zapomněla vzít šípy a musela se pro ně vracet snad pět mil,“ pokračoval Jaavik. „Pak se snažila vystopovat jelena, kterého tady Gunrok skolil už dva dny předtím, a nakonec, když už si našla srnku, po které by mohla vystřelit, jí praskla tětiva. Vrátila se zpátky, na tváři a na paži dlouhý rudý šrám. Zůstaly jí tam víc jak týden.“

„Ale to bylo před dvěma lety, teď už dokážu trefit i takové úskočné zvíře, jako jsi ty,“ rozzlobila se naoko Sarja a začala na Jaavika házet nalámané větvičky.

Všichni u ohně se znovu rozesmáli. Byli uvolnění, v dobré náladě.

„Předpokládám, že už jsme dorazili všichni,“ ujal se slova malý muž s knírkem.

„Tys o tom snad pochyboval?“ zeptala se žena, které jistě nedělalo problém vzbudit v mužích žádost. Její oči, řasy, prsa i nehty, vše mělo nadstandardní velikost.

„Stát se může ledacos,“ rozhodil Střízlík rukama a usmál se. Bylo to hodně úlisné a neupřímné. „Takže, kdo začne?“

„Snad abys spustil ty, žvanile. Stejně to už nemožeš vydržet, huba sa ti třepe jak zpěněnému koňu,“ zabručel urostlý barbar, zachumlaný do kožichu bez rukávů.

Střízlík si jeho urážek nevšímal, pořádně si nahnul ze svého korbele a přikývl. „Tak já teda začnu.“ Udělal něco jako dramatickou pauzu a spustil.

„Já měl dostat hraničáře a myslím, že vy ostatní jste na tom byli stejně,“ zkoumavě se podíval na tváře kolem stolu, a když z nich nic nevyčetl, pokračoval. „Ten můj chlápek byl nějaké velké zvíře mezi prospektorama, co se snaží pro rekonvistského krále zabrat nějaké pěkné místečko v Drumavách. Trpaslíci tam prý měli nějaký potíže a museli opustit staré štoly, takže hory teď nepatří nikomu. Jo, Moimir není hloupý parchant, a tak si najal za vůdce svých prospektorů toho mého hraničáře. Jak určitě víte, Drumavy jsou dost drsné, na severu divočina, na jihu holé skály a pod nima poušť, chtělo to zkušeného muže. Jak se tak na to zpětně dívám, vybral si Moimir dobře.“ Střízlík zase udělal významnou pauzu a upil něco piva.

Jasně, pomyslela si Okatá, hlavně ať je tvůj protivník co nejmocnější, pak budeš vypadat jako hrdina. Proč nám to tu tlačíš do hlavy? Koho to tady zajímá? Nejsme malá děcka.

„Takže, jak říkám, byl dobrý. Věděl, jak to chodí. Přihlásil jsem se k prospektorům a nějakou dobu jsem hrál tu habaďůru. Není nad to omrknout terén co nejvíc zblízka. Jenže pak se ten zmetek nějak domáknul, že po něm někdo půjde. Začal být opatrnější a spal raději mimo tábor. Zrovna, když jsem to s ním chtěl skončit. V noci jsem ho byl navštívit ve stanu, ale ten všivák tam nebyl. Navíc jsem se tím prozradil, musel to mít nějak hlídaný. Takže, ptáček mi utek, ale ne nadlouho. Noc je pro nás jak dělaná, nemám pravdu? Tak jsem ho začal honit po těch horách. Chudáci chlapi museli být ráno dost zmatení, když jim zmizel šéf a já. Asi to připsali na vrub špatný pověsti Drumav.“ Střízlík se nadechl, ale pak si to rozmyslel a zase si zavdal. Ostatní kolem stolu poslouchali spíš jen na půl ucha, Okatá si hrála s nehty. Jenže Střízlíkovi to patrně nevadilo. Stačilo, že může mluvit. A tak zase spustil.

„Byla to bezva honička, ten chlápek byl dost tvrdý. Dokázal si odpočinout za chvilku, třeba na holý skále. Jenže já jsem vytrvalý jako honicí pes. Hnal jsem ho pořád výš a výš. Byli jsme už hodně vysoko, když ho to přestalo bavit. Pět dnů zdrhal, pět dnů. Pak si ale vzal do palice, že bude lepší mě zabít. Našel si moc pěknou skálu, ze které mi chtěl skočit na záda a zlomit vaz. Jenže nepočítal s tím, jak jsem chytrý a jak dobře ve tmě vidím. Jestli se nepletu, ani si neuvědomil, že jsem ho podřízl. Pořád si nemůže přebrat, proč nejdu. Che, che. No, aspoň má o čem přemýšlet.“ Zase nastala krátká, dramatická pauza. Snads už skončil, ne, řekla Okatá vyčítavým pohledem. Střízlík sáhl do kapsy.

„Tohle mu patřilo, nějaký hraničářský voodoo nebo co,“ hodil na stůl amulet z peří a kamenů.

„Tak se kousni do ruky, až ti poteče krev, a nasaj ji do pusy. Krev je vlastní sestra vody, jedna zná tu druhou. Když budeš mít v ústech chuť krve, lépe se naladíš na vodu. Tvé smysly se zostří, hranice poznání rozšíří,“ poradil jí Kaleb.

„Ale, Kalebe,“ protestovala Sarja, „máš otevřenou zlomeninu a dost krvácíš, musíme najít někoho, kdo tě vyléčí.“

„Nech mě ta-tady, ti ři-říkám,“ vyrážel ze sebe. Sarja ho starostlivě položila na skálu a zoufale přemýšlela, co bude dělat. Přece ho nenechá jen tak vykrvácet.

„Di-dívej se,“ řekl Kaleb a Sarja hleděla s rozšířenýma očima. Skála kolem Kalebovy nohy změkla a začala pomalu téct ke zlomenině. Ani ne za minutu se přelila přes ránu a Kaleb zařval. Sarja se rozplakala. Ještě chvíli Kaleb tiše klel a skučel, ale pak řekl: „Tak, myslím, že bychom měli jít. Jenom se budu muset trochu šetřit.“

Sarja se podívala na jeho zlomenou nohu. Po zranění nebylo ani památky, dokonce si ani nevšimla žádné jizvy.

„Víno,“ špitla tichá žena, sedící v koutě, co možná nejvíc ve stínu. „Džbán, nebo radši rovnou dva,“ dodala téměř ustrašeným hlasem. Ostatní asasini se po ní otočili. Ten nedostatek vůle a sebevědomí je překvapil. Tichá jen pokrčila rameny.

„Ještě něco?“ zavrčel hospodský.

„To bude vše, jste velice laskav,“ řekl tmavovlasý elf a usmál se. Hospodský mu ukázal své žluté a křivé zuby a s nesrozumitelným mrmláním odešel.

„Možná by si měl najmút nějaké vlky, aby tu nerobil všecko sám. K sobě by sa hodili náramně a třeba bysme občas viděli aj příjemnější tlamu než ten jeho kuní ksicht,“ okomentoval hostinského vystupování Medvěd. Společnost u stolu se krátce zasmála.

„Tož, estli to nebude nikomu vadit, tak já zatím vypovím, jak to bylo s tím mojím pacholkem,“ řekl Medvěd povzbuzený tím, že ostatní zaujal. „Byl to stejný neotesanec jak tento tady, co nám nosí pití. Fúsiska i vlasiska měl divoké a vsadil bych sa, že mu v nich rostly kadejaké huby a travince. Měl to byt elf, nic ve zlém, kamaráde,“ otočil se Medvěd na Elfa u stolu, „ale estli na něm kdy bylo něco sličného, tak to skapalo a teď se to rozkládalo. Není ně jasné, komu može takový šunt stát za to, aby za jeho hlavu zaplatil takých peněz. V každom případě toto byl muj chlap a já sem sa ho vydal hledat.“

Medvěd se odmlčel, protože uviděl hospodského, jak přináší objednané pití. Lesní muž nesl všechno naráz, dvě piva, dva snad pětilitrové hliněné džbány a šest dřevěných pohárů. Před Střízlíka postavil korbel tak, že ho ostříkal pěnou, ale stačil mu jediný pohled na Medvěda, aby to s druhým pivem nezkoušel. Džbány postavil doprostřed stolu a poháry dal k nim. Změřil si dalším nevrlým pohledem své hosty, něco zamručel a odešel pryč.

„No, kde sem to skončil, tož ba, du toho divúsa hledat. Myslel sem, že hraničáři nejsú tak praštění jak druidi a občas sa ukážú aj mezi lidma. Tož sem chvilku pobýval ve vesnicách u teho lesa, kde sa měl zdržovat, ale nemohl sem naňho narazit ani zbla. Trošku sem sa poptal, ale nikdo nic nevěděl, enom ňa utvrdili v tem, že je to pořádný vypatlanec. Čas sa začal krátit, tož sem sa sebral a vyrazil do teho lesa. Trochu sem blúdil, bo to tam bylo pěkně zarostlé, opravdová divočina. Eště někdy ňa bude někerý přesvěčovat, že sa hraničáři a druidi starajú o les, a já sa mu vysměju do ksichtu. Taký bordel jak tam nebyl ani v Sardu, když buchla ta magická věža. Všude samé popadané větve, listů závěje snad z minulého podzima, všechno tam smrdělo a bylo porostené nějakýma hubama. Pavúků tam měl celú legiu, velkých aj chlupatých, a hadi, ještěrky a další slizáci to tam slinili jak zjednaní. Fakt hnus, to doma neměla ani moja mama, a že ta sa kór snažila, aby nám naša chalupa co skoro spadla na hlavu. Kdybych věděl, jak strašně to tam bude smrdět, du hnedka po čuchu a mám za chvílu vystarané.“

Jeden po druhém si asasini začali nalévat vína ze džbánů, jenom Střízlík odmítl nabídku Tiché a vpíjel se do svého korbelu. Bylo na něm vidět, že je vzteklý. Jeho příběh nijak nezaujal, Medvědovým se všichni výborně bavili, přestože byl mnohem nudnější.

„No, jako súpeř nic moc, stačila mu jedna do dyně a už sa nezdvihl. Myslím, že o mně aj věděl, ale možná už to neměl v kebuli v pořádku a nedocházelo mu to, nebo si myslel, že ňa vystraší páru hadama a pavúkama. S tyma slizama sme si taky trošku pošpásovali, ale nebylo to nic, co by stálo za řeč. Chtěl sem něco přinést jako potvrzení, že to má chlapec za sebú, jenže byl úplně nahatý a ani na krku mu nic neviselo. Tož sem mu vyrval pačesy. Tady sú.“

Medvěd pro něco sáhl do kapsy, a pak to začal vytřepávat z ruky na stůl. Všichni okolo by přísahali, že to bylo živé, mrskalo to sebou a každopádně to bylo hodně nechutné.

To místo, kam jsme došli, bylo temné. Stromy rostly blízko u sebe, byly věkovité, se zvrásněnou kůrou. Všechno bylo tak tiché, až se mi zdálo, že slyším ozvěnu vlastních kroků z míst, kterými jsme prošli už před chvílí. Nikde se nepohnul ani lístek. Světla bylo málo, bylo sice kolem poledne, ale tady panovalo šero. Ze všeho byla cítit starobylost, tíha dlouhověkého bytí. A pak se před námi něco pohnulo. Vypadalo to jako starý, pokroucený kořen, vrásčitý a shrbený k zemi. Zůstali jsme stát a počkali, až se to dobelhalo k nám. Byla to stařena, neskutečně stará. Matka. Chvíli se na nás dívala, pak se narovnala, její staré kosti zapraštěly a já myslela, že se musí rozpadnout na prach. Jenže místo toho se začala proměňovat a za chvíli před námi stála nejkrásnější bytost, kterou jsem kdy viděla.

„Když jsem stará, mám blíž ke stromům. Líp se mi přemýšlí,“ vysvětlila mi. Tak začalo naše přátelství.

Když vyšly první hvězdy, vyrazily. Šly klidně, beze spěchu. Občas uslyšely z dálky zavytí. Tma měla zvláštní příchuť tajemství.

„Půjdu napřed, počkej chvíli tady,“ řekla Mabar a začala se ztrácet ve tmě. Její silueta se zmenšovala a měnila. Sarja uslyšela další zavytí. Znamení. Vydala se za Mabar. Bylo to jen kousek. Údolí. Celé ozářené hvězdami a měsícem. Plné vlků. Muselo jich tu být tisíce. Jeden z nich se Sarje otřel o stehna a podíval se na ni očima Mabar.

„Jenom to pěkně vypij. A celé. Si myslíš, že léčivé lektvary budou dobré? To by pak všichni chtěli být nemocní,“ odvětila Sarja.

„Pěkný příběh,“ zhodnotil Medvědovo vyprávění nosovým hlasem asasin, který dosud mlčel. Jeho tvář byla přísná a stažená vráskami, muselo mu být už notně přes padesát let. Veterán. Podivný úkaz mezi nájemnými vrahy. „Zvláštnost těch tvorů, do nichž lidé zmutují,“ pokračoval, „když je posedne touha po přírodě...“ Ale Okatá ho neposlouchala. Myšlenky se jí honily hlavou a vytahovaly z paměti staré bolesti.

Není divu, že mě dětství poznamenalo. Odmalička ve mně doutnala nenávist, nějak jsem cítila, že mi něco chybí. Já jsem byla stvořena pro lidi, ne pro les. A Matka to věděla. Poznala hned, že jsem jiná. Ona jediná to chápala. Ne jako moji rodiče. Ona mi rozuměla a snad proto mě ještě něco ke starému životu váže. Proč mě jenom nutili, abych byla jako oni? Proč? Nemuseli by teď být mrtví a já bych nemusela dělat tuto prokletou práci.

„...možná je naše práce vlastně službou světu, když ho očistíme od těch zmrzačených chudáků. Jejich mozek je dozajista podřadný...“ zněl místností nosový hlas.

Ale jak jsem tomu měla zabránit? Kdo mě měl ochránit před mým vlastním já? Tak jsem toužila utéct, ale rodiče mě vždycky chytli a krutě potrestali. Okaté se před očima na chvíli mihla silueta postavy visící za jednu nohu na stromě, pak další okusující hladem skálu porostlou lišejníky. Cítila vlhkost čerstvě vykopané hlíny, doteky miliónů malých tělíček zkoumajících její kůži. Jsem snad opravdu zodpovědná za jejich smrt? Vždyť to byla jen obrana, nic jiného. Musela jsem je zabít, nebo by nakonec oni umořili mě. A Matka jim to říkala, Matka jim radila, aby mne nechali jít. Proč ji neposlechli, jako vždycky? Proč se protivili její vůli?

„To je opravdu zajímavý pohled na věc,“ odpověděl Veteránovi Střízlík. „Hned se cítím líp. A když tak nad tím uvažuji...“

Znovu mám ruce od krve, podivila se Okatá. Nikdy ji nedokážu smýt. „Jste jako dva stíny, které mě budou navždycky provázet, že?“ řekla v duchu a siluety jejích rodičů přikývly. Viděla, jak jsou vybledlé v místech, kde je bodla. Šest ran pro otce a sedm pro matku, kterou nenáviděla víc. To kvůli nim si zvykla na zabíjení, kvůli nim je asasinkou. Já mám na rukou vaši krev, ale krev každého, koho jsem zabila potom, padá na vaši hlavu, zašeptala zlostně stínům.

„Další příběh?“ nadhodil Elf, kterého začala diskuse Veterána se Střízlíkem urážet. Jeho příjemný hlas vtáhl Okatou zpět do reality. Odsunula pomalu ruku od vlasů mrtvého a rozhlédla se po ostatních. Čekali, nikomu se nechtělo začít. Okatá se bála dalších vzpomínek, tak raději sama promluvila. Její hlas byl sebejistý, pohrdavý a drsný.

„Není moc co vykládat. Byl to chlap. Našla sem ho v jedné pajze, podobné této. Stačilo mu trochu zalichotit a byl můj. Když umíral, prožíval největší rozkoš svého života. Tenhle prsten mi dal, než jsme vlezli do postele.“

Ledabyle hodila šperk na stůl. Byl dřevěný, s vyřezávanými listy po obvodu.

„Neboj se maličká,“ zašeptala Sarja a její hlas byl jako jarní vánek vysušující krajinu po dešti. Děvčátko se ni podívalo svýma bezelstnýma očima. Sarja dál šeptala konejšivá slova, která poutala pozornost dítěte, a mezitím opatrně narovnávala zlomenou nohu. Děvčátko jen dvakrát syklo, když bolest byla nesnesitelná, ale další slzy se jí v očích už neobjevily. Pak Gunrok rozdělal svou krabičku s první pomocí a začal na poraněnou nohu nanášet hojivou mast. Na ni přilepil listy gunrokoru a nechal Sarju šeptat uklidňující slova tak dlouho, až děvčátko usnulo. Nakonec je přikryl svým pláštěm, vzal do náručí a spolu se Sarjou se vydali hledat jeho rodiče.

„Nevím, zda to byla zlomyslnost nebo prozřetelnost, ale mým cílem byla elfka. Krásná elfka. Měla své kouzlo, šarm, duši, která zářila a projasňovala její okolí. Opravdový klenot. Je všeobecně známé, že elfí krása je mnohem subtilnější a silnější, než jaká by se kdy mohla vyskytnou u lidí nebo jiných tvorů. Podle mých subjektivních měřítek byla tato hraničářka královnou mezi elfími kráskami. A na mně bylo, abych ten klenot uloupil a zhasl jeho jas.“ Elfův hlas byl stále stejně příjemný, ozývaly se v něm jen jemné podtóny smutku, které žádný asasin u stolu nebyl schopen vědomě postřehnout.

„Svou duši jsem prodal už dávno, přináším smrt bez výčitek. Vím, kdo jsem. Ale jednu věc jsem si nenechal vzít. Způsob, jakým budu dělat svou práci. I tak sprostý skutek jako vražda může mít svou poezii, aby oslavil svého strůjce. Já téhle poezii rozumím a cítím ji v sobě. Proto jsem za tou elfkou zašel a řekl jí, že ji musím zabít. Prozradil jsem jí tolik, aby pochopila, že to nedělám ze zášti ani nemstím nějakou starou křivdu. Ona poezii zkázy také rozuměla, o to byl můj úkol jednodušší. Nakonec jsme se domluvili, že nejlepším způsobem její smrti bude lov. Při něm nemusí pokaždé zemřít oběť, je tady šance na její vítězství a navíc, není to krásný konec pro hraničáře, být uloven dravcem? Pocítil jsem k ní náklonnost, zvláštní druh souznění. Ta elfka chápala, jak je svět stvořen, a byla dost pokorná, aby se nepříčila jeho řádu.“

Tichá s Okatou pozorně poslouchaly Elfův příběh. Něco v něm je přitahovalo, rozeznívalo struny hluboko v jejich vlastním já, o kterých neměly ani potuchy. Ostatní se mnohem víc věnovali své zvěřině.

„Vzal jsem si jen luk, tři šípy, nůž a dva kameny. Nic víc. Lovec musí mít důstojnost, respekt ke své oběti. Uctít její sílu. Ne zabít její tělo jakýmkoliv prostředkem. Elfka měla stejné zbraně. Byla sice oběť, ona byla napadena, ale to neznamenalo, že bude jen utíkat. I když to bylo přesně to, co na začátku udělala. Jen na malou chvíli jsem se lekl, že by mohla porušit své slovo a zmizet. Překazit náš boj, soupeření nahlížené samotnými bohy. Ale ona to neudělala. Uctil jsem její jméno, zapsal ho do svého srdce, aby až zemřu, o něm věděli i bohové.“

Střízlík si říhl, a pak ještě jednou. Medvěd se tomu zachechtal. Oba už byli trochu opilí. Veterán začal pozorněji poslouchat Elfovo vyprávění. Tichá si vložila do úst zelený lístek, který vyndala z váčku u opasku. Pomalu, soustředěně ho začala žvýkat.

„Nechal jsem ji běžet, nepronásledoval jsem ji hned. Naše duše byly spojeny, viděl jsem ji jasně jako vycházející slunce, i když byla míle daleko. Měla už obrovský náskok, když jsem vyrazil. Zakřičel jsem a ona uslyšela ozvěnu toho zvuku ve své hlavě. Věděla, že přicházím. Zastavila se a začala hledat místo, kde se střetneme. Už nemělo smysl dále utíkat, neboť jsem jí byl na stopě, přitahován jejím bytím. Připravovala se na okamžik, až se objevím mezi stromy, aby mohla vystřelit. První z jejích šípů se zabodl těsně za mou patou. Druhý mi rozřízl kůži na rameni a zanechal za sebou rudý šrám. Třetím minula mé srdce jen o kousek. Jeho hrot se mi otřel o spodní část klíční kosti a prošel ven. Nevnímal jsem tu bolest, nemohl jsem. Lovec, který prokáže slabost, není hoden své oběti. Doběhl jsem až na dvacet sáhů k ní, svůj vlastní luk v rukou. Hodila po mně kamenem, trefila se do nohy. Trochu jsem zavrávoral. Vložil jsem šíp. Hodila znovu, tentokrát mě zasáhla těsně nad břicho. Mé vidění se rozostřilo, svalstvem mi projel záchvěv neovladatelné křeče. Natáhl jsem luk. Neviděl jsem ji, jen jsem ji cítil. Vystřelil jsem, slepý bolestí. Nůž už hodit nestačila, můj šíp ukončil náš souboj. Sesul jsem se k zemi a několik hodin nechal svou mysl putovat po krajinách mimo tento svět.“

V místnosti bylo ticho. Elf položil na stůl hrot šípu. Každý po svém vstřebával, co právě slyšel.

„Napadlo tě někdy, že není správné, když ovládáme zvířata? Kdo nám dal právo určovat jejich život?“

„To já nevím, Sarjo,“ odpověděla Mabar. „Mám moc, která mi byla dána. Proto ji využívám, jak nejlépe umím. Soudit, zda to je či není správné, nechám bohy, až umřu.“

„Ano, to sice je, ale zrovna teď po ní táhne tlupa goblinů, která utekla z Drumav. Je jich kolem třiceti a jsou k smrti vystrašení. Zaútočí bez váhání,“ řekla Sarja.

„Ho, hó,“ pokračoval bodře voják, „já se goblinů nazabíjel. Enom mě uvidí a vezmou do zaječích.“

Sarja se podívala na obchodníka a na vozku, kterým voják dělal ozbrojenou stráž. Oba byli nezkušení lidé z města. Znovu se otočila na vojáka a dala do hlasu důraz.

„Věřte mi, vy nechcete jet tou cestou. Raději si kousek zajedete tudy,“ ukázala rukou na cestu odbočující vpravo. „Dnes ještě nebudete umírat.“

Voják se na ni zaraženě podíval. Poškrábal se na zarostlé bradě a pak se otočil k obchodníkovi: „Rozmyslel jsem si to, pane. Lepší to bude vzít oklikou. Moc času neztratíme a cesta je klidnější.“

„Dobře, vypadá to, že teď je řada na mně,“ pokračoval a odložil pohár. Zatřepal hlavou, jak se snažil pročistit si ji. Víno bylo silné a jazyk se mu začínal plést. Medvědovi, Střízlíkovi a Okaté už těžkla víčka, museli občas zamrkat, aby neusnuli.

„Hmm,“ zabručel Veterán, „kde začít? Možná u mě. To bude nejlepší. Prožil jsem toho dost na to, abych zjistil, že nikdy nic nedostanete zadarmo. Musíte být silní, abyste mohli brát, jinak berou ostatní vám. Peníze, přátele, život. Na tom nezáleží. Nakonec přijdete o všechno, pokud se nenaučíte být silní. Život mi tuhle moudrost vtloukl do palice poměrně brzo. Morálku ani slitování jsem nikdy neměl. Proto vás nemůže překvapit, že já svému hraničáři žádnou šanci na únik nedal. Začal jsem po něm pátrat, podplatil jsem pár lidí, aby mi pomohli vlákat ho do léčky. Nebyl to žádný svatoušek, čas od času si vyrazil do města trochu si užít. Věděl o nějakém nalezišti drahokamů nebo zlata, protože pokaždé utrácel peníze jen za to nejlepší zboží, ať u to byl chlast, jídlo nebo ženská.“

Veterán si odkašlal a polkl sliny. Medvěd na chvíli usnul a probudil se, až když mu hlava spadla na stůl. Chtěl se zatvářit omluvně, ale opilost mu dovolila jen slaboduchý úsměv.

„Počkal jsem si na něho s několika chlapy přímo v bordelu, a když byl zrovna v nejlepším, vlítli jsme dovnitř a omráčili ho. Měl jsem s ním ještě nějaké plány, nechtěl jsem ho hned zabít. Vyplatil jsem své pomocníky a odnesl jsem hraničáře do sklepa jednoho starého neobydleného domu. Tam jsem ho přikoval ke stěně, za ruce i za nohy, a počkal, až se probere. Nemám hraničáře rád. Nesnáším je, je to podřadná chamraď, zplozenci démonů a čarodějnic. Vždycky si s chutí odplivnu, když vím, že je jich o jednoho míň. Jsou to bastardi, bestie špinící náš svět. Proto jsem ho nezabil hned, chtěl jsem ho mučit, abych mu ukázal, jak trpím já, když musím žít vedle někoho takového. A chtěl jsem vědět, kde má ukrytý svůj poklad. Peníze se hodí vždycky.“

Elf s Tichou na Veterána hleděli s neskrývaným odporem. Ostatní byli příliš opilí, než aby jim docházel celý smysl jeho slov.

„Vydržel jak kůň. Nic takového jsem ještě neviděl. Bolest skoro nevnímal. Neprosil o milost, neřval, neklel. Díval se na mě, posměšně a pohrdavě, když jsem mu pálil kůži, řezal ho, lámal mu kosti. Myslel jsem si, že nakonec musí povolit, že musí být nějaká hranice, kdy už nevydrží tu bolest a všechno mi prozradí. Nic takového jsem nenašel. Ať jsem udělal cokoliv, jeho oči mě sledovaly, chladné a jasné, a ze rtů mu úsměšek nezmizel. Když jsem s ním skončil, vypadal jako vyvržená srna. Mohli jste na něm vidět všechny vnitřnosti i to zatracené srdce, co pořád bilo. Bylo mi z něho na nic, taková nelidská zrůda. Páchl jako hnízdo hadů. Pozvracel jsem se. A ty jeho jasné oči mě pořád sledovaly. Pak jsem ho zabil. Zuřil jsem, běsnil, byl jsem bez sebe. Ten bastard se mi smál i po smrti. Podpálil jsem ho i s barákem. Tohle jsem si vzal na důkaz jeho smrti,“ dokončil Veterán a vysypal něco z váčku. Chřestilo to jako kostky, ale bylo to menší. Elf i Tichá se zděšeně dívali na stůl.

„Zuby,“ přikývl Veterán a roztáhl ústa do širokého úsměvu.

Veterán si zklamaně nalil zbytek vína. Neměl pohár plný ani z půlky. Medvěd se Střízlíkem usnuli na stole. Jejich dech začal být mělký. Okatá se držela za břicho. Bylo jí špatně a hrozně se jí chtělo spát.

„No, už není moc komu vyprávět,“ odtušila Tichá a přelétla očima společnost. Veterán právě spadl ze židle a už se ani nepokusil vstát. „Ale myslím, že bude správné, když to řeknu.“ Do jedné ruky si dala zelený lístek, druhou nechala volně viset tak, aby mohla rychle tasit svou dýku.

„Já měla zabít hraničářku, stejně jako ty,“ mluvila k Elfovi. „Byla mladá a ještě si ani nestačila udělat žádné nepřátele. Nevěděla nic o celé té věci, měla jenom smůlu, že se dostala dost blízko k lidem, kteří chtěli zachránit svět. Všichni, které každý z vás zabil, byli její přátelé. Učili ji poznávat mystéria přírody, díky nim se stala hraničářkou. Nikdo neměl právo vzít jí život.“

Elf na Tichou hleděl se směsicí překvapení, nechápavosti a obdivu. Okatá se zaklonila, opřená o opěradlo židle. Její oči byly skelné, bez života.

„A možná že právě proto, že byla příliš nevinná, to nebyla ona, kdo umřel. Někdo, snad bohové, zapříčinil, že její vražedkyně spadla z koně a celou noc ležela s otevřenou zlomeninou u cesty, v prudkém lijáku. Tam ji našla hraničářka, kterou měla zabít. Starala se o ni, léčila ji. Jenže vražedkyně na tom byla zle. V horečkách probděla celé dny a noci, blouznila a vyprávěla podivný příběh. Chvíli trvalo, než to hraničářka všechno pochopila. Ale pak jí bylo jasné, že někdo chce zabít ji a její přátele. Chtěla je varovat, ale bylo už pozdě. Všichni byli mrtví. Zavraždění.“

„Ty, ty jsi ta hraničářka,“ dovtípil se Elf. Tichá přikývla.

„Řekla mi všechno. Kdo vás najal, za kolik, kde se sejdete, abyste si mohli vyprávět o smrti mých blízkých. Nevěděla jsem, co mám dělat. Jsem teď sama, bez přátel, na kterých mi nejvíc záleželo. Zůstal mi jen Duko.“ Tichá kývla ke dveřím do místnosti, ve kterých stál hospodský a muž s mečem v ruce. Elf se ohlédl a přikývl. Dávalo to smysl. Pomsta.

„Nechtěla jsem ji nechat umřít, protože pak bych byla jako vy. Starala jsem se o ni až do poslední hodiny. Možná kdybych se na ni vykašlala, mohl někdo z mých přátel žít. Ale to už je jedno. Aspoň je pomstím.“

„Jed,“ řekl Elf. „Ve víně nebo v jídle?“

„Ve víně,“ odpověděla Sarja. „Slyšíš to?“

Elf se zaposlouchal. Bylo ticho. „Nedýchají,“ řekl. Sarja přikývla.

„A co bude se mnou?“ zeptal se po chvíli Elf. „Asi jsem vypil málo toho vína. Počkáš, až mě ten jed pomalu umoří, nebo necháš přítele, aby dokončil tvou práci?“

Sarja se zamyslela. Teď se musela rozhodnout. Třeba to byla vůle bohů, že zrovna on tolik nepil. Zvedla zpod stolu ruku se zeleným lístkem a dala ji před Elfa. Ten se na ni tázavě podíval.

„Protijed,“ řekla Sarja. „Nebudu tě zabíjet. Nechám, ať tě soudí bohové.“

Vstala, zaplatila hostinskému a odešla spolu s Dukem. V lese už bylo připraveno pět hrobů. Jeden z nich zůstane ještě nějakou dobu prázdný.

„Tak mi dej své šaty,“ řekla Mabar. Sarja se na ni překvapeně podívala, ale poslechla. Když stála nahá mezi stromy, Mabar jí řekla: „Sejdeme se znovu ve Skadřinách.“ Pak se ztratila mezi stromy.

„Víš, jak poznáš opravdu starý les?“ zeptal se Duko.

„No, má takovou zvláštní atmosféru,“ odpověděla Sarja, „cítím, jako bych byla někým pozorována, i když jsem tam sama.“

„Ano, to je přesně ono,“ řekl Duko, „vnímáš auru praotců stromů, která ti dokáže proniknout až k srdci.“

„Musíte vyrazit do Drumav a prozkoumat jejich jeskyně,“ řekla Matka. „Někde tam to musí být.“

„A co vlastně hledáme?“ zeptal se jeden z hraničářů.

„Nevím přesně,“ odpověděla Matka. „Může to mít hodně podob, ale všechny budou zkažené a nepřátelské životu. Temné plameny, otrávená voda, zkažený vzduch, může to vypadat jako cokoliv. Ale až to najdete, poznáte to.“

Hraničáři se začali rozcházet. „Sarjo,“ zavolala na ni Matka. Sarja přišla blíž. „Bude to hodně nebezpečné, z podzemí ne­utekli všichni a zůstali tam spíš ti špatní než ti, co by vám chtěli pomoci. Bylo by dobré zavolat na pomoc své staré přátele.“ Sarja přikývla. Staří přátelé. Tolik roků si na ně skoro nevzpomněla.

„Dobře, a teď?“ zeptal se Hrúgar. „Být tebou bych si rozmyslel, než řekneš, abysme šli tam dolů. Zrovinka nejsem v nejlepší náladě a něco mi říká, že se mně chce naštvat.“ Rukou si přejel zpocenou pleš a zatvářil se vyzývavě. Sarja si vzdychla.

„Nějaké problémy?“ přistoupil k ní jeden z hraničářů a trochu pohrdavým pohledem si měřil trpaslíka v nezvyklém kněžském rouchu.

„Ne, Duko, Hrúgar se jen strašně rád poslouchá,“ odpověděla Sarja. „Je rebelem tělem i duší a trpaslíci jsou přece málomluvní, ne?“ Oči jí hrály, když viděla, jak začíná Hrúgar rudnout.

„Chmm, tak já sem rebel, co se rád poslouchá? A ty ně eště popichuješ. Moc se nesměj, sem zvědavý, jak ti bude, až budeme v tý díře víc jak hodinu. Nevím, kdo ždycky nejvíc mluvil, že se potřebuje umýt. Hraničářka. Tak velké kulové, si fajnová jak městská holka.“ Hrúgar si ještě něco mručel pro sebe, ale už to nebylo slyšet, protože vcházel do jeskyně. Hraničáři na sebe jen nechápavě hleděli, ale Ruk se Sarjou dělali, co mohli, aby se nesmáli nahlas. Finin vyrazila za trpaslíkem. Ona se nesmála nikdy.

Ruk zpomalil krok a nechal kolem sebe projít skupinu hraničářů. Poslední šla Sarja. Ruk ji vzal za ruku a naznačil, aby také zpomalila. Když se mu zdálo, že už jsou mimo doslech ostatních, podíval se jí do tváře.

„Sarjo, víš, že pro tebe udělám cokoliv. Po tom, co se stalo s Tarkem, jsi jediný člověk, na kterém mi fakt záleží. Ale všechno má své meze. Co tady ksakru děláme? Nemyslíš, že už je čas nám to říct? Finin je to jedno a Hrúgar je dost šílený na to, aby se vydal kamkoliv. Mně se ale nechce jenom tak tady chcípnout. Jsme tu už víc jak patnáct dnů. Patnáct dnů bez slunka. Sarjo, tak dlouho jsme v podzemí ještě nebyli. Vůbec to tu neznáme. Kam nás to vedeš?“

„Ruku, věř mi, už sme skoro u cíle. A až se vrátíme, budem strašně bohatý. Tak, že si budem moct zaplatit nesmrtelnost.“ Rukovy oči se zaleskly. Vždycky slyšel na sliby o bohatství, ať si byly jak chtěly přehnané.

„Fakt?“ zeptal se a ani nečekal na odpověď. Znovu zrychlil krok, aby mohl s Hrúgarem probrat, kolik asi taková nesmrtelnost může stát. Musí to být dost. Ruk už přemýšlel, jak si takové bohatství odnese. Sarje se na tváři objevily slzy. Bylo tak snadné obelhat svého kamaráda. Styděla se za sebe, nenáviděla Matku, že jí dala tento úkol. Pak se jí v duchu omlouvala a znovu ji proklínala. City se v ní střetávaly se smyslem pro povinnost. Proč to nemůže udělat někdo jiný? Nad touhle otázkou už neměla čas přemýšlet, před sebou uslyšela hluk boje.

Sarja se rychle rozběhla dopředu. Někdo tam něco křičel, ale nebylo mu rozumět. A pak se celá jeskyně zachvěla, jak jí pronikal hluboký, táhlý tón. Samotné kosti země se roztřásly. Vše na chvíli ztichlo, a pak se spustil příšerný jekot. Snad stovka hrdel naráz řvala tenkým hlasem, jako sirotčinec stravovaný ohněm. Sarja utíkala chodbou chabě ozářenou vlastní pochodní. Vpředu svítilo něco mnohem jasněji, skoro jako polední slunce. Ještě jedna mírná zatáčka a Sarja vběhla přímo doprostřed šílené vřavy.

Všude bylo plno malých slizkých tvorů s pokožkou, která hořela jasným plamenem. Malá ústa měli plná zubů a neustále dokořán, jak ječeli. Hrúgar se rozmachoval kyjem i sekerkou, na tváři široký úsměv šílence. Ruk uskakoval před třemi slizouny a odháněl je od sebe dýkou. Hraničáři se rozdělili na dvě skupinky. Jedna stála blízko ústí chodby a vypouštěla ze svých krátkých luků na démonická stvoření jeden šíp za druhým. Druhá se kryla zády k sobě a snažila se držet si útočníky od těla. Všude vládl zmatek. Hořící slizouni seskakovali ze stropu, vylézali z děr v podlaze. Vrhali se bez jakékoliv taktiky na své oběti, pálili, kousali a kopali. Finin mezi nimi obratně kličkovala a její meč svištěl v divokých obloucích. Vzduchem létala rozseknutá těla, ale další slizouni se objevili hned místo zabitých. Sarja vytáhla svou zbraň a vrhla se mezi příšery.

Zdálo se, že tohle bude jejich poslední boj, ale když už ztrácela naději, nepřátel začalo ubývat. Spolu s Finin si navzájem kryly záda a přebíraly bestie, jak se to naučily během minulých let. Obě byly jen mírně popálené, bez škrábanců a kousnutí. Umně se vyhýbaly Hrúgarovi, který kolem sebe bil hlava nehlava. Lysina mu už napuchala, jak ji měl spálenou, a to ho dohánělo k ještě větší zuřivosti. Lučištníci konečně vystřelili po posledních slizounech a všichni unaveně sklonili své zbraně.

Sarja se rozhlédla kolem sebe. Země byla lepkavá krví a na mnoha místech hořela těla mrtvých příšer. Nedal se udělat krok, aby na nějakou nešlápla. Vzduch se začal kazit puchem z jejich otevřených vnitřností. Několik hraničářů začalo zvracet. Vtom si Sarja uvědomila, že tu někdo chybí. Ruk. Rychle se rozhlédla kolem. Naposledy byl přece u téhle stěny. Pak uviděla jeho ruku, bezvládně opřenou o skálu. Zbytek Ruka nebylo vidět, zakrývala ho těla slizkých ďasů. Sarja se k němu rychle vrhla. Jedna z příšer, bez půlky těla, byla ještě zahryznutá do Rukova krku. Sarja máchla svým mečem a odhodila ji daleko dozadu. Rukovi však už pomoct nemohla. Na tváři měl hrůzu a překvapení. Možná, že útok přišel zrovna ve chvíli, kdy zjistil cenu nesmrtelnosti. Sarja klesla na kolena a do dlaní vzala Rukovu hlavu. Pak začala plakat.

„Sarjo,“ ozval se po chvíli tichý hlas. „Jsme u cíle.“

Sarja se otočila, oči pořád plné slz. Ano, tam vzadu, to musí být ono. To, o čem mluvila Matka. Nákaza, nemoc naší země. Takže je to pravda. Opatrně položila Ruka na zem. Teprve teď si všimla, že Hrúgar s Finin stáli celou dobu vedle ní. Pohlédla na ně a slzy jí znovu vhrkly do očí. Teď ale musí být silná. Je u cíle. Zaplatila krutou daň, ale je u cíle. Přišla blíž k zadní části jeskyně a zadívala se do tmavého jezírka, které se tam přelévalo. Voda v něm byla podivná, hustší než normálně a zvláštně se leskla. Sarja ji nabrala do dlaně, přičichla a podívala se na Duka.

„Je to ona. Jdeme.“

Beze slova vysvětlení se začali všichni hraničáři svlékat a jeden po druhém se ponořili pod hladinu. Finin s Hrúgarem jen nechápavě hleděli. „Počkejte,“ bylo jediné, co jim Sarja řekla.

„Zatracení hraničáři a jejich mystéria,“ zabručel Hrúgar. „Ruk je mrtvý, my dva tu stojíme jak podzemní goblini na noční hlídce a Sarja se svýma pobratimama se utopila v jezírku, ve kterém bych si sotva smočil nohy. Dyť tam sou už víc jak hodinu. A eště tam lezou nahatí.“

Finin mlčela, opřená o stěnu. Jednou rukou mechanicky leštila svůj meč. Za více než dvě hodiny se nad hladinu vynořila Sarjina hlava a hluboce se nadechla.

„Musíme se rychle vrátit, Matka měla pravdu. Thurguras se znovu rodí. Prorůstá z lůna země, prožírá se k povrchu, ke svým starým ruinám. Matka to cítila, věděla, že něco v ní není v pořádku. Celá příroda je v nebezpečí. Musíme všechny varovat.“

„Říkalas Thurguras?“ vydechl překvapeně Hrúgar. „Temné město? To temné město, o kterém nám vyprávěli dědové?“

„Ano. Tohle, co vidíte,“ ukázala na jezírko, „je jeho duše. Rozlévá se už míle daleko. Dere se nahoru a cestou pohlcuje všechno živé a dělá z toho bestie.“

Sarja se začala oblékat.

„A ostatní?“ zeptal se Hrúgar.

Zavrtěla smutně hlavou. „Už nepřijdou. Thurguras je pozřel.“